Pane Králi, je hezký hodit výběr za hlavu a říct, že je to jedno, kolik, co stojí. S tím absolutně nemůžu souhlasit. Udělal grafické znázornění, jak to dnes na trhu vypadá s rekuperačními jednotkami. Jako cenovou hranici si vezmeme na začátek 50.000 Kč, o kterých pořád mluvím, jako o rozumné hranici. Základní dělení zahrnuje výrobní a prodejní náklady.
První příklad se blíží ideálu. Máme rozumné výrobní náklady a minimální prodejní náklady. Ideálně bez dalších překupníků. Dá se říct, že uživatel ze zaplacených peněz získává největší část hodnoty jednotky. Aby se k takové jednotce dostal, bude to mít dost těžké, musel by totiž nakupovat napřímo mimo montážní nebo stavební firmy. Musel by se dokázat vyhnout všem hloupým reklamám a našeptávání všech zainteresovaných, kteří se chtějí na prodeji jednotky přiživit.
Druhý příklad přidává režie montážních firem. Když je to v rozumné míře, tak se to dá snést.
Nejhorší je třetí příklad. Trh drží prodejce na hranici 50.000 Kč. Prodejce potřebuje náhončího. Prvním náhončím jsou právě montážní firmy. Musí se jim nasypat. Dokazoval jsem to zde zveřejněnými fakturami, kde máme 42% provizi! 21.000 Kč posílá zákazník do kapsy překupníkovi. Ještě si myslíte, pane Král, že je to normální a můžeme nad tím mávnout rukou? Ani náš dodavatel nechce přijít zkrátka. Kolik si myslíte, že velkoobchody mají provize od prvovýroby? Nám například nabízel ukrajinský výrobce cca 50%. Takže dalších 10.500 Kč jde do kapsy velkoobchodu. Na samotnou výrobu zbývá 18.500 Kč. Ani tam nekončíme. Záleží totiž na výrobci, kolik si bude chtít vydělat. To může zásadně zahýbat s kvalitou. Velkoobchod nezajímají %, velkoobchod zajímá finální částka. Limitní je cena na trhu, posluhovači mají nataženou ruku a taky necuknou, takže výrobce musí s cenou dolů. Kde se to asi projeví? Co tomu říkáte, pane Král?